Fandím mariánskému místu na Staroměstském náměstí. Je to místo s příběhem. Místo zrozené z úzkosti a pak vděčnosti Pražanů, místo zraněné násilím, poskvrněné potupou, místo odhalující každé pokrytectví, místo zneuctěné cizími žoldáky, napadené mimopražským davem, místo bolesti a smrti, místo pranýřované i oplakávané. Místo, na kterém se bojuje o srdce. Jakýsi kvádr nárožní, na němž stojíme, a nebo do něj narážíme. Vahadlo pravdy a lži. Místo v srdci Prahy je zároveň místem v srdci Evropy. Od tohoto místa se po 200 let odvíjela časomíra města. Také dnes se od něj odvíjí čas, ale jinak. Čas, který čeká na svoji dobu. Slušelo by se obnovit důstojenství, které tomuto dějinami jizvenému místu patří. Přetavit zášť na odpuštění a zlobu na požehnání. Mám rád krásný obraz Madony Rynecké, který zde byl vystaven, a líbí se mi socha pokorné dívky, která trpělivě čeká v ústraní, až si jí Pražané všimnou a opět ji přijmou za svou ochránkyni.