Z historie Krypty

Stránka je zatím veřejným konceptem. Chcete-li, můžete dole do komentáře pod stránkou napsat a poslat připomínky, které doplní nebo upřesní uvedenou historii společenství. Za případnou iniciativu velmi děkujeme.

Založení společenství

Modlitební setkání v Kryptě iniciovali na podzim 2008 manželé Muchovi, kteří připravovali katechumeny u Salvátora na křest. Přípravu setkání  si pak vzala na starost Terezka Huspeková s Eliškou Křehlíkovou. Obě byly konvertitky, vychované a pokřtěné P. Tomášem Halíkem, které později nastoupily na řeholní cesty.
Salvátorská farnost, známá velkým počtem různých aktivit, do té doby nenabízela modlitební společenství. Terezka připravovala moderovaná setkání, kde se účastníci mohli aktivně, a nebo jen v  tichosti účastnit meditace, čtení Písma a sdílení. S Eliškou (a posléze s několika přáteli) se dělily o náplň setkání a s láskou přijímaly všechny příchozí. Z jejich úsilí se tak rodilo modlitební společenství, na němž se obě podílely a nesly je na modlitbách.

Náplň setkání

Setkání se konala každou středu v Kryptě u Salvátora. Program se střídal podle toho, která měla na starosti přípravu. Eliška obvykle vedla ignaciánskou meditaci Lectio divina a Terezka modlitbu s písněmi a čtením Písma podle komunity Taizé.

Každé setkání mělo jinou atmosféru. Účastnilo se jich někdy méně a někdy až 25 lidí. Někteří byli dokonce díky Štěpánovi Baldinskému a jeho sestře Janě až ze Šumavy. Prostor Krypty byl zcela plný. Účastníci klečeli na boso na dekách, natočeni obvykle směrem ke kratší čelní stěně, kde byl na zemi obrázek nebo kříž a svíce.  čtení vytištěné na papírech. Na závěr setkání se také rozdával jako „bonus“ příležitostný text nebo obrázek s nějakým citátem z Písma na druhé straně. Po setkání ještě mohli účastníci podle svých možností zůstat v prostoře Krypty na neformálním posezení u čaje a sušenek, které někdo donesl.

Vedení společenství

Eliška a Terezka musely být vedením společenství velmi vytížené a srdce je táhlo na duchovní cestu. Eliška asi po roce odešla do postulátu do nového Trapistického Kláštera Naší Paní nad Vltavou v Poličanech a Terezka k sestrám svaté Hedviky (Siostry Świętej Jadwigi Królowej Służebnice Chrystusa Obecnego) do Krakova. Příprava a vedení společenství se tak stávalo týmovou záležitostí, na které se v průběhu let podíleli např. Pavel Svačina (kytara), Jozef Matějička, Zdeněk Knobloch, Štěpán Baldinský, Zbyněk (?) (nekatolík), Martin Hlouch, Lukáš Peterka, Zita Purkrtová, Petr a Adéla Muchovi, Pavel Šilhavý, Magda Kudelásková, Dana Gaurová, Michal Šandera, Julie Čiháková a další. Všichni, kteří kdy působili v roli vedoucích, dávali setkáním nezaměnitelný duchovní náboj.

Od začátku byla Krypta společenstvím organizovaným „zdola“ několika nadšenci, kteří se starali o organizaci, připravovali texty, vedli modlitbu a doprovázeli zpěvem a hrou na kytaru. Společenství bylo otevřené pro všechny zájemce, stejně jako salvátorská komunita. Počítalo se i s cizojazyčnými hosty, a tak hlavní texty na blogu společenství byly psané česky i anglicky.

Zápasy a překonávání překážek

Duch otevřenosti přinesl úžasné chvíle při společných modlitbách a setkáních, ale na druhé straně se objevila nutnost společenství chránit před určitými negativními vlivy, které působily destruktivně. Někteří lidé hledali ve společenství spíš jakési chráněné prostředí, kde mohou realizovat své hendikepy. Tím stavějí ostatní účastníky nepřímo do role osobních asistentů, což se přes veškerou ohleduplnost zcela míjí se smyslem a udržitelností otevřeného společenství. Tito lidé by potřebovali spíš odbornou psychologickou pomoc, kterou společenství nemůže suplovat. Někteří také narušovali setkání a modlitbu svými výstřelky, bezohlednou halasností, dobře míněnými, ale bezbřehými projevy, dokonce i hádkami až skoro do krve, a nebo rušili tiché chvíle rozjímání nehoráznými pozdními příchody či odchody. Buď neměli dostatek sebereflexe, aby byli schopni dostát ohleduplnosti, nebo neprojevili žádnou vůli k nápravě ani po napomenutích. Má-li být společenství otevřené všem a přitahovat lidi, je třeba stavět jasné hranice, které jsou pak všemi účastníky respektovány.

Jiné problémy byly způsobené nedostatkem důvěry a nebo   komunikace ve vztahu k farnosti. Občas došlo k neočekávanému obsazení Krypty někým jiným a bylo třeba společenství operativně přemísťovat. Jednou jsme se také přemístili do temné věže kostela, kde jsme nechtěně naslouchali koncertu, probíhajícímu v prostorách Salvátora. Někdy to vypadalo, že farnost se zajímá o společenství jenom tehdy, když jí způsobujeme nějaké problémy. Např. když na základě údajného incidentu společenství u sv. Ignáce nabyla farnost dojmu, že Krypta je možná také společenstvím jakýchsi blouznivců, a vyslala k nám po letech kaplana na vizitaci. Po setkání šel s námi do hospody, kde prohlásil, že lépe by to ani sám lépe nedělal. Podobně na nás působilo, když po letech bezproblémového fungování společenství bylo bez jakýchkoli předchozích stížností ze strany farnosti našemu společenství zakázáno v prostorách Krypty jíst a pít, a tak se vzájemné sdílení u čaje dlouhou dobu odehrávalo ve stoje u stolu ve velké nevytápěné chodbě, kde se ztrácela intimita ze společné modlitby. V situaci, kdy se jednota při posezení prožívala jako ovoce společné modlitby, působil tento zákaz velmi nesmyslně. Po čase se ukázalo, že v prostorách Krypty se stejně odehrává jídelní aktivita v jiných dnech.

Bylo těžké se ubránit pocitům nerovnosti, které plynuly ze stále patrnějšího rozdělení společenství na ty, kteří v týmu chystají program a znají se, a ty, kteří v něm nejsou, a nemají tolik  osobních vazeb.

Mnohdy se vyplavila a přišla ke slovu i naše lidská „logis moi“, jako ctižádost, ješitnost, žárlivost a sebestřednost, bezohlednost, faleš a různé animozity.

Rok od roku bylo nutné také provést reflexi uplynulých setkání, klást si otázky o dalším směřování společenství, řešit personální otázky týmu, kriticky probrat stávající formu a organizaci společenství, dát dohromady nápady a návrhy k případným změnám, postavit se nějak k problémům, které přitom vznikly, vypořádat se s překážkami, které se někdy objevily. Byly to překážky organizační, osobní, vztahové, věcné i obecně lidské.

Bylo proto nutné, aby se jednou za rok sešli mimo Kryptu ti, kteří ve společenství tvořili tým a vedli je. Většinou se jednalo o pobyt na nějakém místě s duchovním zázemím, kde bylo možné si odpočinout, načerpat tělesné i duchovní síly a v klidu všechno probrat.

Taizé

Během doby se program ustálil na formě Taizé. Byla volena ekumenická náplň a forma modliteb a písní s ohledem na možné nekatolické příchozí.

 

Další aktivity

Během doby

Vedení společenství

Během doby

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich